Vždy se mi líbili starší a urostlí muži,
zkrátka chlapi, z kterých šel přirozený respekt. Menší bříško, širší ramena, velké ruce a nohy,
nakrátko střižené vlasy a hrubší hlas, to byl můj ideál krásy. Bylo mi 18let, chodil jsem na střední
školu, bydlel s rodiči v 7.patře činžovního domu a před sebou jsem měl jedny
z posledních prázdnin. Prázdniny, na které jsem však neměl jen tak zapomenout.
Vše začalo jednoho červencového odpoledne. Vracel jsem se s nákupem,
který jsem měl za úkol nakoupit, než se rodiče vrátí z práce. Odemknul jsem vchodové dveře do
baráku a zamířil ihned k výtahu, který byl na konci L-kové chodby. Sotva jsem dorazil
k výtahu, slyším, jak někdo další vchází do baráku. Rychle mačkám přivolávací tlačítko výtahu,
abych stihnul nastoupit a odjet, než dotyčná osoba stihne přijít. Asi každý z nás, kdo
bydlí v činžovním domě, tak raději jezdí výtahem sám, bez přítomnosti cizích lidí. Alespoň tedy
já, povahou docela velký introvert. Slyším, jak se výtah rozjel směrem dolů a zároveň, jak si ona/on
ještě vybírá poštu ze schránky. V duchu se slovy dělej, makej, hejbni sebou popoháním výtah, aby
jel rychleji. A i když už výtah dává zvuky najevo, že
je blízko, možná o patro, dvě nade mnou, nestačí to a já se otáčím na zpoza rohu přicházející
osobu. Tou osobou je pan Mašek, náš soused ze sedmého patra. Od pohledu přísný chlap středního
věku. Co je mi známo, s nikým se v baráku nepřátelí, je to takový samotářský typ. Jemu
očividně taky není zrovna po chuti, že potkal někoho dalšího u výtahu. Zdravíme se, výtah zaparkovává
v přízemí a otevírá své vnitřní dveře. Chytám za madlo, otevírám je, držím je jako vrátný
otevřené a dávám tak najevo, kdo by měl nastoupit jako první. Mašek se ani chvíli nerozmýšlí, nabídku
beze slov využívá a vchází dovnitř. Chytám tašky s nákupem a vcházím do výtahu za ním. Venkovní
dveře se zavírají, já si dávám tašky pod sebe, na podlahu a mezi nohy. Výtah ale své vnitřní dveře
nezavírá, což znamená pouze jediné, že není zvoleno podlaží, do kterého nás má vyvézt. Otáčím se tedy
na ovládací panel, abych zkontroloval, jestli je zvoleno patro. Na panelu samozřejmě nesvítí
žádné tlačítko, pouze na sobě cítím pohled, přísný pohled pana Maška, jakoby mi chtěl dát najevo, že
tu není od toho, aby mačkal nějaké tlačítko. Natahuju se tedy k panelu a volím naše společné
patro za nás oba. Výtah se pomalu rozjíždí nahoru. Klopím hlavu a zahleděně koukám na podlahu.
Přesto, že se dívám pouze na podlahu před sebe, nelze si periferním viděním nevšimnout Maškových noh.
Má na sobě hnědé kožené sandály a jeho široké a velké nohy v nich, včetně jeho velkých, širších prstů,
jakoby říkaly světu, jak by měly vypadat nohy někoho, kdo by chtěl být dominantní. Takovéto nohy jsou
jedním z atributů, které se mně na chlapech líbí. Nejraději bych si je prohlédl
„napřímo“ a pořádně, ale stud a má introvertní povaha jsou zásadně proti. Nesnažím se jim
nijak vzdorovat a stále se dívám pouze před sebe. Míjíme postupně páté, šesté patro a pomalu se
blížíme k našemu sedmému. Připravuji se tedy a beru do rukou za uši obě svoje tašky s nákupem.
Nakonec si v duchu říkám, že už jen za ten periferní pohled, ta společná jízda za to stála,
nebyla tak nepříjemná a utekla na můj vkus až nezvykle moc rychle. Výtah zastavuje, otevírají se
vnitřní dveře, zatlačením otevírám venkovní a i přesto, že mám obě ruce zaměstnané taškami, tak
hřbetem ruky ponechávám dveře otevřené, aby mohl vyjít i pan Mašek. Ten opět beze slov, natož aby
poděkoval za podržení dveří, tak vychází z výtahu a míří ke svému bytu. Já činím totéž, říkám na
shledanou a mířím k našim dveřím. Slyším, jak si soused už odemyká a otevírá dveře,
načež rozkazovacím tónem říká: „Za 10minut zaklepej na moje dveře!“ Aniž bych
stačil jakkoliv reagovat, jeho dveře se zabouchnou a já zůstávám na chodbě sám. Chvíli přemýšlím,
jestli jsem slyšel dobře a jestli ta slova byla určena vůbec mně. Nikdo jiný ale v tu chvíli na
chodbě nebyl, do telefonu nemluvil, žádný mu totiž nezvonil a v ruce při vycházení z výtahu
kromě klíčů nic nedržel, nehledě na to, že za tak krátkou chvíli by se nikomu dovolat nestihl a i
kdyby snad ano, kdo by stihnul za 10minut přijít, když se zde v okolí s nikým nepřátelí?
Musel tedy mluvit se mnou.
Vešel jsem do bytu a začal vybalovat
nákup. Při vybalování jsem stále přemýšlel, coby mi tak mohl chtít, co mi nemohl říct rovnou ve
výtahu nebo před bytem na chodbě. Nikdy jsme spolu vyjma pozdravení se nemluvili. Ať jsem
přemýšlel sebevíc, nic mě nenapadalo. Nakonec jsem si ale řekl, co mi má co rozkazovat? Budu dělat, že
jsem ho neslyšel a nikam nepůjdu. Po vybalení nákupu jsem se přesunul do svého pokoje a pustil si
počítač. Chvíli jsem hrál svoji oblíbenou hru, ale vzhledem k tomu, že mi to v ní zrovna
dvakrát nešlo, zase jsem ji vypnul. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Kamarádi byli zrovna se svými
rodiči na dovolených mimo město. Rodiče se měli vrátit z práce až pozdě večer atak jsem začal
uvažovat o tom, že bych šel zjistit, co mně vlastně soused chtěl. Kouknul jsem na hodiny. Uběhlo skoro45minut od doby, co jsem
se měl u něj zastavit. Po chvíli váhání zvítězil a zvědavost a tak jsem popadnul klíče od bytu a vydal
se za sousedem.
Zazvonil jsem na zvonek. Nikdo ale otevřít nepřišel. Zazvonil jsem tedy
ještě jednou. Tentokrát jsem nechal prst na zvonku o něco déle. Když už jsem se otáčel, že půjdu zase
domů, protože vše nasvědčovalo tomu, že už není doma, tak se dveře otevřely a v nich stál Mašek
v celé své kráse. Byl to chlap středního věku, kolem 40let, mohutnější postavy s nakrátko
střiženými černými vlasy. Na sobě měl bílé tričko s krátkým rukávem, které bylo zastrčené do
kalhot. Kalhoty pak byly klasické modré džíny, které v pase obepínal široký kožený řemen. Na
nohou měl ty samé hnědé kožené sandály, jako ve výtahu. Jednou rukou držel z vnitřní strany
dveře za kliku, a když mě uviděl, tak se slovy „Pojď dál!“ mi z nich zároveň
ustoupil, abych mohl vejít. Pozdravil jsem a vešel do bytu. Mašek za mnou dveře zavřel a hned je také
zamknul, přičemž si klíče od nich dal do kalhot. Od té chvíle jsem věděl, nebo tušil, že to
nebude obyčejná návštěva.
„Řekl jsem, abys přišel za 10minutnebo si snad slyšel něco
jiného?!“ zeptal se, ale nebyl to ani tak tázavý tón, jako spíše vyčítavý a rozezlený. Aniž
bych stihnul odpovědět, následovala další věta. „To neumíš ani pozdravit?!“. Nicméně zde
jsem už prostor na odpověď dostal a taky jsem ho využil a odpověděl: „Zdravil jsem Vás u výtahu
a teď znovu, když jsem vcházel“.
„Takhle mě
ale zdravit nebudeš! Něco si vyjasníme hned na začátku. Nad botníkem máš napsány základní pravidla
správného chování. Pro tentokrát ti to prominu a dostaneš druhou šanci. Přečti si tedy první pravidlo
a využij své druhé šance!“ Otočil jsem se ke zdi po levé ruce, u které stál botník. Nad ním
visel zarámovaný list nadepsaný „Etiketa“ a v něm malými písmeny desítky bodů. Začal
jsem číst bod 1. A hned první bod mně přišel docela dlouhý. Začal jsem ho pozorně číst: „1. Ať
už je to v soukromí či na veřejnosti, jediný způsob, jak správně pozdravit svého Pána jest tak,
že sepřed Pánem klekne na čtyři a políbí se nejdříve Pánova pravá a poté levá noha. Pokud má Pán na
sobě boty, kde není vidět Pánova noha, pak se polibek dává na špičku dané boty. Pokud jsou vidět
Pánovy nohy, pak je polibek veden na nehet palce. Přičemž otrok vyčká u levé nohy na další požadavek
svého Pána nebo do té doby, dokud jí není odstrčen. Při čekání na tuto odpověď nasává otrok
pachy Pánových noh, bot a dává tak svému okolí a Pánovi najevo, svou podřízenost. “Dočetl jsem
první bod a polil mě studený pot. Nejen z důvodu jeho obsahu, ale také z toho, co asi může
být napsáno v těch dalších bodech.
„Něco ti není jasné?!“ zeptal se Mašek. Mně však
bylo jasné naprosto vše. Každá věta, každé slovo bylo napsáno naprosto jasně a nebylo žádných pochyb
o tom, co by se mělo udělat. V danou chvíli mi bleskla hlavou pouze jediná věc a ta se
týkala části, kde bylo psáno, že se daný pozdrav vyžaduje provádět i na veřejnosti. To bylo pro mě
nepřijatelné a nedovedl jsem si představit situaci, že Maška potkám třeba v obchodě, před
barákem nebo ve veřejné dopravě, natož s rodiči a budu zdravit tímto způsobem. Nebyl ale čas nad tím
nějak sáhodlouze přemýšlet. První bod jsem si přečetl a přede mnou stál Mašek, který evidentně čekal
na jeho provedení. Nemůžu říct, že by se mně příčilo, ať už to nazveme jakkoliv, tak stát se jeho
sluhou, otrokem, majetkem. Naopak, v rozkroku jsem přičtení cítil, jak mi můj ocas pomalu
bobtná a jak mi v něm při dočtení zaškubalo. Hrdlo se mi sevřelo a já neměl sílu vydat ze sebe
hlásku, abych se zeptal na pro mě onu nepřijatelnou věc. Nedokázal jsem ani vzdorovat tomu, že bych
snad tento bod neprovedl, i když jsem si byl plně vědom toho, že pokud se tak stane, bude už navždy
jasné, kdo jsem a kde je mé místo. Utéci jsem ale stejně nemohl a představa, že se s ním začnu
prát a seberu mu klíče, byla představou docela komickou. Přeci jen, on byl kus chlapa a
v porovnání semnou, by si při nějaké takové rvačce, dá-li se to tak vůbec nazvat,
sjednal pořádek během chvilky. Jal jsem se tedy správně pozdravit, kleknul jsem si jako pes na všechny
čtyři a aniž bych to ještě ve výtahu mohl vůbec tušit, nyní jsem si mohl pořádně jeho nohy
prohlédnout. Takto z blízka mně přišly skoro ještě jednou tak velké a široké, než tomu bylo,
když jsem je periferním viděním pozoroval ve stoje, ve výtahu. Opravdu pořádné tlapy. Nehty na
palcích byly v poměru k velikosti a šířce nohou také takové. Téměř přesně kopírovaly
velikost a šířku palcového lůžka. Bylo vidět, že o ně bylo vždy řádně pečováno, i když
v poslední době, podle velikosti narostlého nehtu jim majitel pravděpodobně nevěnoval až takovou
pozornost. Ne, že by byly přerostlé, to ne, ale bylo poznat, že se blíží čas, kdy by mělo
dojít k jejich zarovnání. Přesně, jak bylo psáno v prvním bodě, můj první polibek mířil na
nehet pravé nohy a poté jsem takto políbil i nehet nohy levé, přičemž jsem zůstal hlavou čekat u levé
nohy a nosem se zhluboka nadechnul. Atak jsem poprvé čichal nohy pana Maška. Nevím, jestli to bylo i
díky zvolené obuvi, na které bylo znát, že je v létě často používaná a že rozhodně ani
nebyla koupena tento rok, ale můj nos nasál docela ostrý a štiplavý smrad zaschlého potu. Automaticky
se mně hlava pohnula směrem od zdroje tohoto pachu, ale hned jsem si uvědomil, že v prvním bodu
o žádném vzdalování se bez „povolení" řeč nebyla a tak jsem se rychle vrátil
s hlavou zase zpět na místo. Nasával jsem tento štiplavý smrad, ze kterého mi div neslzely oči,
a poslušně čekal na uvolnění. To ale nepřicházelo, Mašek si byl určitě vědom toho, co mě dole čeká a
tak tam stál a nechal mě si to „užívat“ naplno. Po minutě, dvou se ale vývoj posunul dál.
„Odpustil jsem ti, že si mě dnes řádně nepozdravil. Že jsi ale nepřišel za 10minut, jak jsem ti přikázal, to bez
potrestání zůstat nemůže. Stejně jako to, že i po seznámení se s prvním bodem, tak jsi tento bod
neprovedl správně.“ Nevěřícně jsem na čtyřech s nosem téměř nalepeným na jeho palci
nasával smrad z jeho noh a poslouchal, co mi bude dále sděleno. V tom se jeho noha pohnula
a narazila hřbetem do mé tváře. To měl být pravděpodobně signál, že se mohu vzdálit a tak jsem zase
vstal.
„Mohu se zeptat, co jsem provedl podle bodu jedna špatně?“
Vysoukal jsem ze sebe.
„Můžeš, ale já ti nejsem povinen odpovídat! Pro tentokrát ti ale
odpovím s tím, že tě budu muset naučit, co to je pravá a levá noha!“ Sotva dořekl tato
slova, tak mi to došlo. Z mého pohledu to samozřejmě byla pravá a levá, jenže z jeho pohledu
tomu bylo samozřejmě obráceně. Na to se nedalo nic říct. Bylo tomu tak.
„Nikde ale není napsáno, z jakého pohledu jsem to měl
brát.“ snažil jsem se oponovat.
„Tak vidím, že k tomu všemu ještě připočítám i tvou
nepozornost. Pasáž „a políbí se nejdříve Pánova pravá a poté levá noha“ mluví zcela
jasně! Nastuduj si bod 10 a patřičně se podle něj zachovej.“ Můj pohled opět zamířil
směrem k “etiketě“. Našel jsem si bod 10 a začal ho číst: „10. Odprošení.
Pokud Pán neurčí jinak, je dána otrokovi možnost vyhnout se budoucímu trestu formou odprošení.
Odprošením je myšleno následující: Otrok si klekne před Pána a ústně ho o možnost odprosit požádá.
Pokud Pán souhlasí a nezvolí-li jinou formu odprošování, otrok se bez váhání vrhne k nohám Pána
a po dobu 30minut je začne jazykem drhnout. Po uplynutí této doby je otrok vyrozuměn, jestli mu
bylo odpuštěno nebo nikoliv. Pokud nedojde k odpuštění, automaticky se přechází k vykonání
Pánem zvoleného trestu.“ Dočetl jsem desátý bod a naplnily mne obavy. Jestli se nepokusím
vyhnout trestu odprošením, co mě asi tak potom může čekat za trest??? A co když naopak vydrhnu tyhle
obří, nemyté, smradlavé nohy a on mě i přesto neodpustí? Ztrestám se tak 2x a ještě si to dobrovolně
a sám vyberu! Přemýšlel jsem a snažil se rozhodnout, co bude pro mě výhodnější. Moc času jsem na výběr
ale nedostal. Jakmile si Mašek všiml, že mám dočteno a váhám, on s otázkou neváhal ani vteřinu.
„Tak jak ses rozhodl?“
Nedokážu říct, co mě vedlo k takovému rozhodnutí, ale kleknul jsem na
kolena a požádal o možnost ho odprosit. Pravděpodobně to byl strach z toho, že bych fyzický trest
nemusel vydržet a toto přeci jen byla ještě možnost se mu případně úplně vyhnout. Byť to nebylo
jisté, byla to prostě naděje a lepší naděje v podobě lízání noh, než automatická jistota
nějakého, pravděpodobně fyzického trestu.
„Dobře tedy, podíváme se, jak pěkně umíš prosit o odpuštění.“
Jakmile dořekl tato slova, sklonil jsem svoji hlavu k jeho nohám, a
když už jsem chtěl začít lízat, zvedl svoji pravou nohu a položil ji na botník.
„Pokud nehodláš drhnout podrážky od bot, navrhuju, abys je sundal.
Předtím si ale přečti ještě pravidlo číslo 4.“ Opět jsem tedy vstal a upřel svůj pohled
na seznam pravidel. „4. Jakmile Pán dorazí domů, je povinností otroka svého Pána zout a
nabídnout domácí obuv. Domácí obuv je umístěna v horní poličce botníku, a pokud si Pán nezvolí
jinak, může otrok vybrat z nabídky domácí obuvi sám. Otrok nezačne s přezouváním, dokud si
Pán nesedne na u botníku přistavenou židli nebo dokud nepoloží jednu z noh na botník. Jakmile
je Pán přezut a není-li určeno jinak, pustí se otrok bezprostředně po odejití Pána do pravidelné
údržby právě nošených Pánových bot. Jedná-li se o plnou /uzavřenou obuv, je vyčištěna podle návodu
od výrobce. Jde-li o letní obuv, sandále, pantofle určené na venek, poté je přípustná jediná možná
údržba a to následující: hladká, leštěná, kožená část určená pro Pánovo chodidlo je kompletně
přeleštěna jazykem. Minimální doba leštění jedné takovéto boty je10minut, případně tak dlouho, dokud
otrok cítí z boty na svém jazyku stopy Pánova potu.“ A protože si Mašek o žádnou konkrétní
domácí obuv neřekl, vybral jsem hned první z kraje, které byly umístěny na horní poličce.
Jednalo se o klasické černé kožené pantofle. Poté jsem se přesunul k jeho noze, která už na
botníku čekala. Rozepnul jsem pásek obepínající kotník, přidržel sandál u paty a počkal, až sám nohu
vysune. Ihned po vysunutí jsem na stejné místo položil domácí pantofli. Vše proběhlo naprosto
plynule, bez komplikací a to stejně tak i s druhou nohou.
„Až zde skončíš, přijdi do vedlejší místnosti, kde mě
odprosíš.“ Dořekl a s charakteristickým klapáním, které vydávají pantofle při chůzi,
když naráží o patu, odešel.
Vzal jsem do ruky jednu z bot a přičichnul jsem si k ní. Směs
zápachu čerstvého a starého potu byl opravdu hodně silný. Nešlo rozeznat, který z nich dominoval
více a ve finále to bylo i jedno. Rozepnul jsem přední řemínek, abych se mohl pohodlněji dostat na
celou přední část boty. Moc se mi do takového drhnutí nechtělo. Dodával jsem si odvahu a abych to
ještě oddálil, začal jsem si připravovat i druhou botu. Během rozepínání řemínku na druhé botě jsem si
všimnul hodin, které visely nad vchodem do bytu. Ukazovaly čas 15:30 a já si rychle spočítal, že
minimálně do 15:50 budu u bot a poté dalších 30minutještě drhnout nohy. Neváhal jsem a zkusil jsem
olíznout přední část boty. Sotva se můj jazyk dotknul té hladce leštěné kůže, ucítil jsem na něm
neuvěřitelně slanou chuť. Pokračoval jsem a olíznul to samé místo znovu. A opět ta samá chuť. Možná
ještě slanější! Bylo to, jako bych při styku mého jazyka s botou rozpouštěl i onen léty zažranej
pot, který se tam po tu dobu usazoval. Pokračoval jsem dál na stejném místě. Po desáté, po jedenácté
a pořád jsem tam tu slanou pachuť cítil. Přitom jsem nedrhnul ani tak velkou část. Podle
ošoupaného místa to byla pouze oblast jeho palce. Zkoušel jsem jazyk na daném místě chvíli nechat,
přitlačil jsem ho silněji k botě, pustil více slin a dané místo důkladně několikrát olízl.
Nemohl jsem si pomoci, ale pokud jsem to měl brát objektivně, tak jsem tu slanou pachuť cítil pořád.
Už ani nevím, kolikrát jsem musel dané místo takto jazykem přeleštit, než jsem konečně ucítil jinou
chuť. Chuť kůže. Jedno ale bylo jisté. Když jsem se podíval na hodiny, uplynulo 5minut a já měl za
sebou sotva část velikosti palce. A to určitě zdaleka nebyla ta nejhorší část k vyčištění. Co teprve
místa určená patám! Věděl jsem jedno, že pokud to takto bude pokračovat dál, nebude mi ani zdaleka
stačit 10minut na jednu botu. Naopak budu rád, když je zvládnu podle čtvrtého bodu vydrhnout obě za
dvě hodiny. Nepřestával jsem v jejich údržbě. Po 30minutách, když jsem měl úspěšně za sebou
odhadem první půlku jedné boty, začalo se mi nedostávat slin. Musel jsem dělat půlminutové přestávky,
protože bez slin bych je vydrhnout nedokázal. Začínalo to být nekonečné a během těchto přestávek, kdy
jsem se díval na hodiny, tak se zdálo, že se doba ještě více prodlouží. Můj střízlivý odhad se začal
pohybovat kolem 2,5 až 3hodin. 3 hodin!!! Po 45minutách přišlo vysvobození. Uslyšel jsem opět Maškovy
pantofle, a když jsem zvednul hlavu od bot, uviděl jsem ho tam stát.
„Co ti trvá tak dlouho?“ zeptal se.
„Ty sandály
nejde podle čtvrtého pravidla rychleji vydrhnout.“ Nedal jsem se, doufajíc, že mi třeba bude
zbytek údržby odpuštěn.
„A jak dlouho ti to bude ještě trvat?!“
„30minut mi
bude zhruba trvat dokončit tuhle botu a pak bych řekl ještě další přibližně 1,5hodiny na tu druhou.
Dohromady to tedy bude kolem 2hodin.“
„2hodiny?! Jestli se chceš ještě pokusit mě
odprosit, pojď hned, k tomuhle se můžeš vrátit, až spolu skončíme.“
Vstal jsem a vydal se za Maškem do dveří, ve kterých po domluvení zmizel.
Vstoupil jsem, letmo se rozhlédl a podle vybavení, které bylo v místnosti, jsem usoudil, že se
nacházíme v obývacím pokoji. Ve velkém křesle pak seděl pohodlně rozvalenej Mašek. Nohy měl
položené na taburetu před křeslem. Rozešel jsem se k nim, zakleknul před ně, a aniž bych se nějak
zvlášť přiblížil, ucítil jsem je už z metrové dálky. Raději jsem neváhal a ihned jsem se pustil
do odprošování. Začal jsem od prstů, nejdříve jsem si dal do pusy celej jeho palec, pořádně ho
slinami smočil a následně do sucha olízal. Mašek si to evidentně užíval, protože jakmile jsem
dokončil tento první krok a poté jsem to udělal ještě u dalších dvou prstů, natáhnul svoje pokrčené
nohy a to tak, že se celou tou tlapou pořádně opřel o mou tvář a přitom slastně vydechnul. Dokončil
jsem stejným způsobem zbylé dva prsty na první noze a pustil jsem se do lízání chodidla. Trochu jsem
si taburet posunul, aby nohy přečnívaly a já mohl pohodlněji k celé patě. Po přiložení jazyka na
patu a mém prvním tahu od paty až po palec jsem přesně věděl, jak moc a kde jsou na chodidle
drsnější místa, kde naopak je kůže pevná, avšak hladká. Překvapilo mě, že slanej pot z chodidel nebyl
až tak nesnesitelný, jako tomu bylo u bot. Co bylo naopak výrazně horší, byl ten palčivý smrad, který
se z nich linul. Proti tomu byly sandály procházkou v rozkvetlé zahradě plné růží. Po
chvíli drhnutí, kdy jsem se měl možnost tohoto smradu už dostatečně nadýchat, tak se
stávala přítomnost v jeho dosahu nesnesitelná. Většinou, když je člověk v nějaké místnosti,
kde to zapáchá, tak si jeho čichové buňky po čase zvyknou a zakrní, přičemž přestanou tento pach
vnímat nebo alespoň již nedávají mozku tak silné podněty, jako při prvním kontaktu. V tomto
případě ale tento princip nefungoval. Nepomáhalo ani v možných chvílích dýchat pusou. To bylo
naopak ještě horší, protože když si čichové buňky na chvíli odpočinuly, o to víc zareagovali na další
nadechnutí, které jsem potřeboval udělat při lízání nosem. Zřejmě to bylo způsobeno tím, že čím více
jsem věnoval péči dané noze, tím více se její pach měnil k přijatelnějšímu, ale vzhledem
k tomu, že kousek od ní byla položená druhá, která byla stále v plné síle, tak smrad byl
každou chvíli modifikován, což mělo ten neblahý následek, že se na něj prakticky nedalo zvyknout.
Pokusil jsem se nad ním vyzrát tím, že jsem se přesunul k druhé noze, abych ji alespoň párkrát
přeleštil jazykem a zmírnil tak její sílu o několik stupňů. Bohužel, jakmile jsem chtěl
přiložit jazyk, vyrazilo její chodidlo mé tváři naproti, plesklo o ni a posunulo ji zase zpět
k první noze. „Dnes budeš žebrat pouze u téhle nohy!“ ozval se z křesla přísným
hlasem Mašek. Pokračoval jsem tedy drhnutím první nohy, od paty až po prsty a snažil se ten smrad, co
šel z druhé nohy ignorovat. Nedařilo se, ta noha tam byla a dávala o sobě jasně vědět. Když se mi
zdálo, že chodidlo již dostalo dostatečnou péči, přesunul jsem se k dané noze ze strany a protože
mělo jít o odprošování, začal jsem také pečovat o vrchní část nohy. Celej ten širokej a velkej hřbet
nohy jsem líbal, střídavě s polibky prstů a občas jsem to doplňoval prostrkáváním jazyka mezi
jednotlivé prsty. Museljsem jich rozdat nespočet, a čím více se blížilo 30minut mého
odprošování konci, tím více a s větším důrazem až vášní, jsem je rozdával. Tak moc jsem si přál,
aby mi bylo odpuštěno. Opravdu hodně jsem si to přál, po té vší péči. 30minut uplynulo, přestal jsem
s odprošováním a nesměle se zeptal: „Můžu vědět, jak dopadlo moje odprošování?“
Sotva jsem to dořekl, začalo mi bušit srdce z očekávání, jaká bude Maškova
odpověď.
Mašek si beze slov nazul pantofle, vstal z křesla a poté mně říká
přísným hlasem:„Odpovím ti následovně, rozepni mi pásek od kalhot, sundej a podej mi ho
do ruky!“ V tu chvíli jsem věděl, že všechna ta péče byla k ničemu. Ničeho jsem
odprošováním nedosáhl, maximálně sedřenějšího jazyka.
Ruce se mi začaly trochu třást. Pásek jsem ale bez větších obtíží dokázal
rozepnout a vytáhnout skrz poutka od kalhot ven. Poté jsem ho Maškovi podal do ruky. „Zajdi
si přečíst druhé pravidlo a potom se sem vrať!“ Odešel jsem k zarámované etiketě. Jakmile
jsem k ní dorazil, začal jsem hned číst obsah bodu dvě. „2. Při výkonu fyzického trestu je
otrokovi zakázáno jakékoliv uhýbání. Stejně tak je zakázáno zakrývání dané partie, na které je
trest vykonáván a to čímkoliv. Při nesplnění výše uvedeného, je trest automaticky navýšen o
10% z původní
hodnoty, přičemž pokud při výpočtu vznikne číslo obsahující
desetinovou hodnotu, zaokrouhluje se vždy směrem nahoru. Neurčí-li Pán jinak, otrok sám a nahlas
počítá aktuální stav, dokud se nedopočítá trestem stanovené výše.“ Vrátil jsem se zpět do
obývacího pokoje. „Stáhni si kalhoty a ohni se o opěradlo křesla!“ Protože jsem už věděl,
že mě stejně fyzický trest nemine, zeptal jsem se: „Odprošení nebylo v pořádku?“ a
pokračoval jsem v plnění přikazu, sundal jsem si kalhoty a pomalu se opřel o
opěradlo. „Bylo v naprostém pořádku, ale snad sis nemyslel, že smaže vše?! Mine tě trest za
to, že si neprovedl správně bod 1 i po tom, co ses s ním seznámil. Kolik to tedy máme? Přišel si
místo za 10minut, tak za 58, takže o 48 minut později, než si měl. Každá minuta zpoždění je jedna
rána.“ Zmocnila se mně hrůza. 48 ran, to nemůže myslet vážně?! „Protože se mi tvé
odprošení ale líbilo, snížil se ti celkový počet na polovinu. Dohromady tě teď tedy přetáhnu jen
24krát.“ Mašek položil na sedák a před mou tvář svou nohu. „Po každé ráně řekneš nahlas
číslo, a jakmile skončíme, chci vidět, jak moc jsi rád za to, že jsem tě opět o něco víc přiblížil
správnému vychování!“ Samozřejmě to byla ta druhá noha, která nebyla vydrhnutá. Nad tím jsem
ale neměl možnost nějak zvlášť přemýšlet, protože to už vzduchem svištěla první
rána.
Práásk!„JEDNA!“
Práásk! „DVĚ!“
Práásk!
„TŘI!“
Práásk! „ČTYŘI!“
A od páté rány se začala s každou další
jejich už tak velká síla stupňovat. Mašek mě šlehal tím řemenem hlava nehlava, sázel jednu silnější
ránu za druhou. U desáté mi vytryskla malá slzička v koutku oka.
Prááááááásk!
„DESÉÉT!!!“
Práááááááásk! „JEDENÁÁÁCT!!!!“
Zprvu se zdálo, že to půjde
celé vydržet, ale čím větší to byly rány a že jich zbývalo do konce ještě více jak polovina, můj
optimismus mě rychle opouštěl.
Prááááááááásk! „DVANÁÁÁCTaúú!!!“
Následována ránou
s kratším rozmachem, ale s o to větší razancí dopadla a zaštípala na zadku.
PRÁSK!
„TŘINÁÁÁÁÁáááct!!!! uffff“
PRÁÁSK! „ČTRNÁÁÁáááááct!!! Prosím, pauzu!
Prosíím!“ křičel jsem. Bez výsledku. Ihned jsem dostal další dvě.
PRÁÁÁSK!
„PATNÁÁÁÁÁÁĆT !!!“
PRÁÁÁÁSK! „ŠESTNÁÁÁáááááááct!!! PROSÍÍM!“ škemral
jsem.
„Ještě“ PRÁÁÁÁSK! „jednou“ PRÁÁÁÁÁSK! „něco“
PRÁÁÁÁÁÁSK! „cekneš“ PRÁÁÁÁÁÁSK! „a přestanu“ PRÁÁÁÁÁÁSK! „až já“
PRÁÁÁÁÁÁÁÁSK! „uznám“ PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁŚK! „za vhodný!“PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„Jasný?!?!“ PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„Anóóóóóóóóó.“ Křičel jsem a se slzami
v očích se převaloval z boku na bok.
„Nějak si zapomněl počítat! Poslední, co si
pamatuju, bylo šestnáct. Takže jsme u sedmnácté, plus 5ran navíc!“
„Jak to 5?! Trest
byl 24 a 10%
z 24jsou 2,4, takže 3!“ oponoval jsem.
„Zase sis špatně přečetl pravidlo?! Pokud
nesouhlasíš, můžeme se zajít podívat, co je v něm psáno. Pokud se ale pleteš, dostaneš celkem o
10 ran navíc!“
Netroufnul jsem si nesouhlasit, 5 ran bylo pořád méně, než 10 a riskovat
kvůli dvěma ranám 5 navíc jsem neměl odvahu.
„Ano, špatně jsem počítal, je to 5 ran navíc,
ano 5, omlouvám se.“
„Takže kolik zbývá?!“
Rychle jsem v duchu počítal,
24-16 = 8 + 5 „13!“ Vyhrknul jsem ze sebe.
„15!“ odpověděl rázně
Mašek.
„Zbývalo ale 8 plus 5 za to, že jsem nepočítal. To je přeci 13 a ne
15?!“bránil jsem se zoufale.
„Když říkám 15, nevedeme o tom diskuzi, já ti to pouze
oznamuju, jasný?!?!“PRÁÁÁÁSK!
„Áno, jasné, naprosto jasné!“ zasténal
jsem.
„Jasné CO?!“ PRÁÁÁSK!
„Ufffff, jasné, pane Mašku!“
„Příště stačí, jen Pane! Vidíš, jak rychle si se dokázal seznámit s pravidly 8 a 9
aniž bys je četl!“
Jak jsem později zjistil, pravidlo 9 znělo následovně: Pánovo slovo je pro
otroka zákon a platí nade vše i nad samotná pravidla. Otrokovi není dovoleno smlouvat, či jakkoli o
rozhodnutí Pána polemizovat. Osmé pravidlo pak upřesňovalo komunikaci: “Aby bylo otrokovi
jasné, s kým mluví, přidává za svou odpověď vždy slovo Pane.“
„Takže, zbývá 17 ran, je to tak?!“
„Ano, Pane,
17!“
Sotva jsem to dořekl, vzduchem zasvištěl řemen a zatím s největší razancí přistál
na mých
půlkách.
PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„JEDNA!“
PRÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„DVĚ!“
PRÁÁÁÁÁÁSK!
„TŘI!“
PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„ČTYŘIiii“ a při vyslovení
druhé slabiky se mi podlomil hlas. Začínalo to být neúnosné, přeci jen to byl můj první trest. Ne,
byl to můj vůbec první trest, protože moje rodiče mě nikdy fyzicky netrestali a Mašek prováděl
exekutivu opravdu důrazně, bez sebemenšího náznaku
polevení.
PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„PĚT!!“ krčil sem nohy a začínal se v rámci
možností svíjet, ve snaze ulevit si od bolesti.
PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„ŠÉÉST!!!“ očima
jsem hledal čeho se chytit, o co se zapřít, abych mohl, jak se říká, zatnout zuby a bolest snáze
překonat.
PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„SEDM!!!“ jediné, co bylo v dosahu byla Maškova
noha přede mnou. Bylo to jako instinkt, oběma rukama jsem ji chytl nad kotníkem a pevně
sevřel.
PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„OSM!“ Mašek mě ale této “úlevy“ nedopřál ani
dvě rány a hned po první nohu začal dávat na zem, takže jsem ji musel pustit. K mému
překvapení nenásledoval žádný trest nebo komentář. Nohu vsunul do pantofle, mírně si ukročil stranou a
opět ji začal zvedat. Opřenej hlavou o taburet jsem jen periferním viděním sledoval běh událostí a
vzápětí bylo vše jasné. Tentokrát už nohu nedal před můj obličej, ale spolu s pantoflí ji
položil na mou tvář a mírně přišlápl. Zakrývala celou tvář, ucho a ještě pěknej kus musel
přesahovat. Se zakrytým uchem jsem ani neslyšel PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!!! charakteristický zvuk rozrážejícího
řemenu vzduch, ale bleskurychle jsem počítal
dál…“DEVĚT!!!“
PRÁÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„DESET!!“
PRÁÁÁÁÁÁÁÁSK!
„JEDENÁÁÁCT!!“v tom tlak pantofle
polevil a noha se odlepila od tváře. Mašek ji sundal z hlavy a položil opět těsně před tvář,
umístěnou tak, že palec zůstal těsně před nosem.
„Teď mi ukaž, jak moc budeš rád, když ti
zbytek trestu odpustím.“ a opřel obě ruce v lokti o koleno pokrčené nohy na taburetu,
držejíc stále v jedné ruce dlouhý řemen.
Ani chvíli jsem neváhal. Celým tělem mi projela
ohromná radost, skoro až eufórie, že je nečekaný, předčasný konec bolesti a trestu. A
v tomto nadšení jsem začal před sebou položenou nohu ihned líbat a
lízat, jakoby to byla ona, která mě zbavila zbytku utrpení. Mašek to celé shora pozoroval pozoroval a
po zhruba minutě mi hlavu nohou odstrčil.
"Řemen ukliď do komory
na chodbě a vrať se ke svým povinnostem." Dořekl a řemen odhodil vedle mě. Sebral jsem řemen, vstal a
vyrazil směrem do chodby.
Otevřel jsem
jediné dveře na chodbě, kde mohla
komora být. Rozsvítil jsem si
a chvíli jsem zůstal jako opařený. Nebyla to velká komora, ale mé oči sotva stíhaly přejíždět
nad vystavenou sbírkou předmětů, z nichž některé jsem ani pořádně nevěděl, k čemu slouží. Celá stěna
naproti dveřím byla věnována nejrůznějším páskům, řemenům, od úzkých po široké, různých tlouštěk,
přes jejich barevné kombinace a odstíny. Pásky poseté druky, zdobené řemeny, ale to nebylo vše, našly
se zde i různé bičíky, až po skutečné biče, které člověk viděl na vlastní oči maximálně v televizi,
když vysílali westerny. V jedné řadě bylo místo na řemen, který jsem držel v ruce a tak jsem ho zde
zavěsil přesně podle vzoru ostatních. Uslyšel jsem klapot Maškových pantoflí a tak jsem rychle
zhasnul, zavřel dveře a zamířil si to k sandálům, abych dokončil jejich pravidelnou
údržbu.
Sednul jsem si na zem k téměř dokončené první sandáli, na můj rozbolavěný, ztrestaný zadek, polknul jsem, vyplázl jazyk a už sem přikládal vnitřní stranu paty k rozpuštění potu. Ucítil jsem na sobě Maškův pohled, pravděpodobně přišel zkontrolovat, jestli pokračuju v plnění povinností. A já pokračoval. Tak, jak jsem prvně odhadoval, uběhlo téměř dalších 30minut a blížil jsem se ke splnění půlky povinnosti. Jedna bota byla v podstatě hotová. Otřel jsem si jazyk do trička a ještě ji namátkovými doteky jazyka zkontroloval, že jsem skutečně nic nevynechal.
